Logo veteránweb

...místo pro všechny příznivce veteránů

Veteran web auto
Mapa okresů Přihlásit Registrovat


Na fichtlu do Maroka den 22.-28.

Dokončení série článků o cestě na fichtlech do Maroka.

Den dvaadvacátý.

Jako by se opakovalo včerejší ráno. Za svítání nám vše promoklo rosou a teď se snažíme sušit co to dá,
ono to ale moc nedá, protože je zataženo a není ani moc teplo. Vše balíme a vyrážíme bojovat s kopcovitým terénem.
Kolem poledne leze mezi mraky slunko a cesta se stává o mnoho příjemnější, hlavně tu potkáváme mnoho motorkářů, kteří se jezdí bavit v místních zatáčkách. I pro nás je to veliká zábava, ale jen pokud můžeme jet dolů, cesty vzhůru jsou spíše formou velice zdlouhavé tortury. V jedné ze zatáček (cestou dolů) zastavujeme a kocháme se krajinou, opodál stojící řiditel Harley Davidsonovy strojovny se zvědavě přišoural a dává se s námi do řeči.
Po chvilce trvá na tom, že s ním musíme sjet do přilehlého města na drink nebo alespoň na kávu. Tu mi rádi, a tak s díky přijímáme.
K našemu překvapení přistáváme v malé kavárně plné snad všech motorkářů, které jsme ten den potkali a mávali jim.
I když je to asi jinej gang, tak jsme pro všechny naprostými hrdiny když zjišťují co jsme na strojcích absolvovali.
Netrvá dlouho a zve nás další chlapík na kávu a nakonec nám ještě pan kavárník věnuje každému plechovku red bullu na cestu. Loučíme se a vyrážíme na další cestu.
Asi po dvaceti kilometrech Míra signalizuje nějaký problém. Píchlé kolo. Jenže když kolo sundáme zjišťujeme jak moc zlé to je nejen píchlé kolo ale k tomu utržené dva trny na rozetě a vymlácené uložení rozety ve středu kola takže nezbývá nic jiného než nasadit novou řetězovou sadu a nové kolo. Jediné další kolo se silnými dráty má ale Petr a jelikož již předtím jsme měli potíže s nedostatkem silných náhradních drátů, používali jsme ty z náhradního kola. takže je ještě potřeba vyplést nějaké dráty z Mirkova zničeného kola a použít je na doplnění kola Petrova, na to potom navlékáme gumu a vše montujeme zpět. Vše se zájmem sleduje místní obyvatel.
Chvíli se dívá a kroutí hlavou. Pak si něco gestikulujeme protože mluví jen italsky a potom odchází. Za pár minut, se ale vrací a přináší nám láhev vína položí ji na zem a zase odchází, tak za ním jen křičíme něco jako že děkujeme.

Balíme víno a jedeme rozčarováni dál. Máme trochu vrásky z bouřky na obzoru a tak se snažíme najít střechu nad hlavou. Je to ale marná snaha, nikde nic, tak jedeme pořád dál a stále se přibližujeme k jasné zkáze. Asi po padesáti kilometrech, kdy už si na blesky můžeme skoro sáhnout, zastavujeme a trpíme, nevíme co bude dál a vypadá to že zažijeme bezesnou noc. Netrvalo ale dlouho a kolem nás projíždí auto místních, kteří na nás pokřikují z okénka a nakonec u nás zastavují, říkají ze jsme fakt hustý a tak toho Petr využívá a pouští se do rozhovoru. Nejprve lehce jak daleko je to na Gardu, prý padesát kilometrů. Říkáme si že to asi dojedeme a pohledáme bydlení tam.
Pak to Petrovi ale nedá a ptá se jestli nevědí o nějakém suchém místě na noc, stará benzínka, most, nebo něco podobného. Když zjistí že nemáme ani stan, tak se mezi sebou asi deset minut baví a pak nám povídají že máme jet za nimi.
Jeden z nich má sklad k obchodu a u něho jakousi polokancelář, kam nás bere a ptá se jestli nám to prý stačí a že tady je sprcha a tady můžeme nabíjet počítač a tady je kabel k internetu.
To si snad dělá srandu pak nás hostí tousty a místní pálenkou, na oplátku nabízíme slivovici a doutníky které vezeme z Francie.
Spát jdeme vlastně tak dlouho že skoro ani nejdeme ale rozhodně to stojí za to.
Jó ta Itálie je moc fajn země.

Den třiadvacátý.

Po krátkém ale o to příjemnějším spánku nám pan domácí vaří kávu. A zatím co jí pijeme, se znovu schází celá včerejší parta. Z rozhovorů přicházíme na to, že jsou to téměř všichni motorkáři,  jen sedlají o něco silnější stroje. Během našeho povídání se venku zatahuje a začíná znovu pršet a my vlastně nikam nespěcháme, kluci nás taky nevyhání, spíše naopak a tak pokračujeme v užívání si veselé atmosféry. Pak najednou Walter vymyslí že si s nimi musíme dát ještě oběd, to už jsme ale trochu zoufalí, protože nechceme být za tlupu supů. Odpor je zbytečný. Kluci okamžitě začínají kmitat a uklízet,  přesouvají stoly a vytvářejí jeden dlouhý,  za který se vejdeme všichni dávají na něho ubrus a nádobí v neuvěřitelném stylu,  prostě ani kapka punku.

Pak se vrací Walterův bratr David z nákupu a přináší nám asi kilový salám, bagetu a půl kila kávy, že prý na cestu. Tak si říkáme že už to opravdu přehání. Nám by býval stačil seník a i sprcha už byla veliký nadstandart, mezitím ale máme all inclusive a nechápeme jak se to vlastně stalo.Kluci přiváží oběd, mluvili o pizze ale přivážejí lasagne, jsou výborné a hlavně je super ochutnat je tak, jak je připravuje Ital.

Po obědě jsme všichni totálně nacpaní a tak Petr aby se alespoň trochu odvděčil nabízí že připraví konvičkovou kávu z české pražírny.

Kluci nejprve trochu přemýšlí jestli do toho jít, ale pak souhlasí, nakonec je nápoj mile překvapí a trapas se nekoná.

Když těžce oddychujeme po obědě. Zastavuje se tu máma jednoho z kluků a pídí se po tom, kdo že to jsme. Kluci jí říkají: "To jsou Češi, jedou z Maroka, jdi se podívat na čem".

Odešla, po chvíli se ozval jen hlasitý smích a nějaké italské lamentování. Pak se vrací, má úsměv od ucha k uchu a pobaveně nám kyne rukama jako že super. Když se ptáme jestli nevědí kde je tu nějaká Shellka, že potřebujeme olej tak nás naloží do auta a někam jedeme, jedeme do obchodu se vším možným i nemožným, který patří Walterově rodině a tady nám ukazují oleje, jestli se nám některý nehodí. Bohužel nehodí tak nám alespoň dávají filtr do konvičky, baterku do baterky a pořád se ptají co ještě potřebujeme. Když chce Petr věci zaplatit skoro se Walter urazí s tím že je to dar. Petr jen bezmocně rozhodí rukama a poděkuje. Pak ale Walterovi alespoň věnuje jeden ze svých náramků a znovu lituje že už nemá prsteny.

Vyměňujeme si kontakty a protože se počasí zlepšilo tak zvolna balíme. Kluci italský jen pobaveně sledují co vše se nám na ty mikrostrojky vejde. Sami mají povětšinou BMW GS, ale tohle vše by prý snad ani nenaložili. Následuje skupinové foto a rozloučení. Pak trochu neradi vyrážíme na další pouť.

Všichni doufáme že se s touto bandou ještě potkáme protože jim hodně dlužíme.

Další cesta vede k Lago di Garda, které je od nás asi 50 kilometrů. Tam v pohodě přijíždíme asi po hodině, ale je tu tolik lidí, že se nám tu nechce zůstávat a tak jen děláme pár fotek a prcháme pryč.

Po krátkém spánku nemáme moc sílu jet až do rána a tak hledáme spaní, daří se a tak po předchozím luxusu skládáme hlavy znovu pod mostem.

Den čtyřiadvacátý.

Ráno nás zvědavě okukují projíždějící cyklisté, pod mostem totiž vede jakási zkratka či co.

Jedna starší paní u nás zastavuje a něco nám vypráví, říkáme jí, že neumíme italsky, ale jí to zjevně nevadí a vypráví dál.

Po nějaké době se nám podaří ji vysvětlit náš podnik a ona jen kroutí hlavou. Pak nám vnutí tašku na odpad, rozloučí se a odjíždí. Ještě chvilku se před odjezdem povalujeme a požíráme salámek, který nám darovali kluci. Netrvalo dlouho a paní se vrací. Okamžitě sesedá z kola cosi vytahuje z košíku a kráčí k nám, když přijde povídá že prý, tady máte rajčata, tady asi kilo sýru a tady vodu, na podpatku se otáčí, mává a znovu odjíždí, nerozumíme tomu.

Už to tu možná zaznělo ale Itálie je prostě boží. Přemýšlíme jestli je lepší trasa rovnou na Rakousko nebo bude lepší to směrovat na Slovinsko.

Protože Slovinsko je další stát, do naší řady těch překonaných, tak tato varianta vítězí. Sbaleno a odstartováno. Jedeme asi padesát kilometrů až zastavíme v jedné malé vesničce kde si dáváme poslední Italskou kávu a za chvilku již překonáváme hraniční přechod se Slovinskem a vjíždíme do Alp do Triglavského parku.

Krajina je přenádherná jen pro padesáti kubíkový motor je trochu extrémní. Místy je kopec takový

že ho téměř neschroupne ani jednička a dokonce míjíme ceduli na která se píše, stoupání 22%. Této cestě se ale raději vyhýbáme, takový kopec jsme ani v životě neviděli. Když překonáme to nejhorší, raději zastavíme a necháváme motorům čas na oddych, protože Dominik musí v poslední pasáži běžet vedle strojku a projíždějící motorkáři z nás mají švandu.

Motory chladnou a my konzumujeme… Fazole…

Jakmile máme sbaleno pokračujeme ve drápání se do strmých kopců a užíváme si každý byť i krátký sjezd.

V podvečer se dostáváme ze Slovinska do Rakouska ale na terénu se dlouho nic nemění. Kolem desáté pozorujeme na obzoru přicházející bouřku a protože víme že taková Alpská bouřka není nic příjemného snažíme se najít bydlení. Nedaří se a tak jakmile začne pršet bereme za vděk prvním přístřeškem který potkáme. Je jím stříška pro košíky u malého Intersparu.

Místa není mnoho a tak se skládáme jak jen to jde, občasný poryv jemných kapiček dává tušit že noc bude jedna z nejhorších na naší cestě, ale jsme rádi i za to málo, protože během chvíle přichází blesky a prší vážně hustě.

Den pětadvacátý.

Kolem třetí ráno Petr registruje poslíčka který přivezl noviny, už od závory je hodil naším směrem a trefil balíkem spícího Míru, ten jen nesouhlasně zamručel, odložil si noviny stranou a spal dál. Celou dobu nás zlehka sprchovala jemná rosa z deště tříštícího se o asfalt vedle stříšky.

Budík zvoní v pět hodin protože chceme odjet dříve než přijdou zaměstnanci obchodu, s těmi se sice nepotkáme ale zato přijíždí pekař a přiváží voňavé čerstvé pečivo. Aniž by hnul brvou složí přepravky mezi nás a beze strachu odjede. Tak na sebe chvilku významně pokukujeme ale nakonec národní hru nehrajeme a bez ochutnání odjíždíme. Protože déšť neustal, tak jedeme oblečeni do rybářského a cestování nás moc nebaví, ale tak nějak se posunujeme kupředu.

Asi kolem dvanácté Petrovi padá řetěz, v parádní situaci, jedeme totiž po rychlostní silnici a provoz je celkem hustý. Řetěz je nasazen a Petr jede dál, asi sto metrů, pak řetěz padá znovu a tak naprosto znechucený Petr doklouže na bezpečnostní parkoviště kde řetěz dopíná. Ten je ale tak vytahaný že již ani nezapadá do rozety a dělá neplechu a tak Petr pouze dožene zbytek skupiny a mění řetězovou sadu.

Můžeme pokračovat dál a taky tak činíme. Chvilku, pak zažne dělat neplechu červený strojek. Prý nemá výkon a tak parkujeme pod nejbližším přístřeším (mostem), kde měníme poslední řetězovou sadu a mezitím Míra pánví fazole které následně glumíme. Při tom zastavuje pod mostem náklaďák a vyskakuje chlapík, který na nás volá, že jestli je vše v pořádku a jestli nepotřebujeme pomoc, tak mu děkujeme a vysvětlujeme, že to máme pevně v rukou. zase nasedá a odjíždí, pak jede kolem ještě několikrát a pokaždé nám mává. Vše balíme a odjíždíme dokud to jde odloupnout další kus z Rakouska.

Když bereme na benzínce pohonné hmoty přijíždí bavorák ze kterého kdosi haleká slovensky ,,hele Češi“ potom zastavuje, řidič vystupuje a dává se s námi do řeči. Je z nás urvaný a pořád říká že on by nešel a že jsme blázni, pak si nás fotí a my se ho ptáme jak daleko to máme ještě do naší vlasti. Vylezlo z něho že to máme asi devadesát kilometrů do Zlína. Tohle nikdo z nás nečekal a tak nabyti energií vyrážíme vstříc domovině. Energie nás ale brzy opustí a my musíme najít nějaký příhodný wigvam.

Parkujeme pod dalším mostem, tak šedesát kilometrů od hranic. Je trochu obtížné se tam probít, po stráni a mezi popínavými rostlinami. Dominikovi se při tom splašil mustang a sklepal ho do trávy, naštěstí se při tom ale nic nevyštěnilo a tak už jen parkujeme jdeme spát.

Den šestadvacátý.

Petr začíná ranním rituálním tancem mezi kousky nářadí. Dominik si stále stěžuje na ubývající výkon svého strojku,

Petr má podezření na to že červený mustang schroupal jeden pístní kroužek a provádí rozborku motoru. Když vše rozdělá tak zjišťuje že je všude napečený karbon ale kroužky jsou celé a motor je v pořádku, škrábe tedy alespoň karbon z hlavy a z výfukového kanálu a vše skládá do kupy. Mezitím se probouzí Dominik a po zjištění že motor je v pořádku se chytá posledního stébla a tím je ucpaný výfuk. Tip byl správný tlumivka výfuku je totálně zacpaná a je s podivem že motor vůbec běžel. Tlumivku vypalujeme a výfuk montujeme na své místo. Pak si dáváme kávu od Italů, balíme a jedeme překročit poslední hranice.

Čáru překračujeme asi kolem šesté a gratulujeme si, pak pokračujeme, ale né dlouho protože znovu protestuje Petrův strojek. Znovu se ozývá problém s přehříváním motoru ale tentokrát se již prostě nedá pokračovat a musí se najít problém, který přehřívání způsobuje.

Kousek za Znojmem zastavujeme na polní cestě a Petr se dává do dumání, po nějaké chvíli se rozhoduje provést invazivní léčbu, mění hvězdicovou hlavu za originální s původní kompresí, tu ještě podkládá těsněním které musí lehce rozšířit kvůli většímu vrtání válce.

Mezitím se u nás zastavuje chlapík s cestovním trakařem, moc to nechápeme a koukáme na něho jako na zjevení.

Trakař má vyšperkovaný světýlky, gumovým kolem z malé motorky a v předu má lebku z býka, říká že si každý rok bere dovolenou a jde cca 300 kilometrový okruh. A nám budou lidi povídat že jsme blázni. Půjčujeme mu nářadí na údržbu trakaře, pak se loučíme a jedeme otestovat úpravu.

Okamžitě je znát že má motor menší kompresi, v nízkých otáčkách má menší výkon, ale podařilo se zamezit přehřívání, a tak pokračujeme na plný plyn směr Jeseník.

Brzy se stmívá a s přicházející nocí jde ruku v ruce i příšerná zima že všichni oblékáme bundy a Petr začíná přemýšlet i o ponožkách o půlnoci se stavujeme na benzínce kde si dáváme bagetu a  pomalu rozmrzáme. Teploměr zde ukazuje dvanáct stupňů, na umření to není ale jsme tak nějak zvyklí na jiné teploty, vysvětlujeme situaci obsluze pumpy, když si z nás utahuje že jsme takoví zmrzlí.

Nejprve nás má za blázny ale po předložení nezvratných důkazů uznává a chce se s námi fotit. Když  nám je zase hej, tak sedláme a jedeme ukousnout posledních asi šedesát kilometrů k vytyčenému cíli, cesta je trnitá ale kolem druhé hodiny ranní přistáváme u zatopeného žulového lomu v obci Černá Voda.

Den sedmadvacátý.

Probouzíme se kolem jedenácté, rozhodujeme že dnes nikam nejedeme a užijeme si klidný den na lomu. Konec konců cestu jsme zvládli o týden rychleji tak máme ještě hromadu času.

Z místního obchodu přinášíme špekáčky a nějaké další dobroty.

Vyrážíme do lesa schrastit nějaké suché dřevo, večer totiž hodláme provozovat táboráček. Současně připravujeme rodiny a přátelé, kteří nás vyhlížejí, na to že domů přijedeme následujícího dne v podvečer.

Po setmění zapalujeme oheň a do půlnoci kdy nám dochází dřevo do něho civíme, pak všichni padáme do kanafasu.

Den osmadvacátý.

Dnes je náš veliký den návratu. Na jednu stranu se všichni moc těšíme až budeme zase mezi svými, na druhou stranu nás někde uvnitř hlodá myšlenka na to, že to přeci jen uteklo moc rychle a je tu konec naší cesty, která byla v mnoha ohledech kouzelná, plná strastí ale i překvapení a radosti.

Nezbývá než uklidit poslední nocoviště, uvařit kávu a něco posnídat, naskládat znovu vše na oslíky a vyrazit ku domovu. Cestu si protahujeme protože náš příjezd jsme ohlásili až na šestou večerní a tak máme velikou časovou rezervu.

Dlouhou dobu se míjíme s párem motorkářů, ti nás předjedou a když ujedeme nějakých 10 kilometrů, tak nás předjíždějí znovu a tak se to stane snad pětkrát. Když zastavíme na Pastvinské přehradě tak světe div se přijíždějí znovu, hned se k nám hrnou a dávají se s námi do řeči, jsou stejně pobavení jako my. Že prý cestou netušili o co vlastně kráčí, jestli my jsme tak rychlí nebo oni tak pomalí. Chvíli si povídáme o našem dobrodružství, loučíme se a vyrážíme. Cestou se ještě stavujeme na Vřešťově kde zabíjíme poslední zbytečnou hodinku.

Konečně přijíždíme do Dvora.

Kolik lidí na nás asi čeká? Co nás tam asi čeká? Bude to v pohodě? O podobné myšlenky cestou není nouze. Obavy se ale rozptýlily okamžitě po vjezdu do náměstí. Potlesk, ryk a povzbuzování nejen od rodin a kamarádů.

Tohle nás dostalo, vážně. Když zastavujeme zasypávají nás gratulace a polibky žen, do toho dotazy a poplácávání po zádech, skoro bych řekl že nás to všechny dost dojalo. Na náměstí jsme asi dvě hodiny ale už máme zaječí úmysly, doma na nás totiž čekají mísy plné řízků, abychom si napravili chuť po fazolové dietě.

 

Je to tedy definitivně za námi, říct jestli pojedeme znovu je teď hodně těžké, každopádně to vážně stálo za to.

Závěrem bychom rádi poděkovali všem, kteří nám nějak přispěli aby šlo cestu realizovat, našim sponzorům, rodinám, všem kdo nám pomohli cestou a těm kdo nám věřili a přišli se rozloučit nebo nás přivítat.

DÍKY..

Vloženo: 10.09.2014 Autor: Redakce Kategorie: Cestování
Náhradní díly na veterány Vyroubal

Soubory cookie nám pomáhají poskytovat, chránit a zlepšovat služby. Pokud budete náš web používat i nadále, vyjádříte tím svůj souhlas s využíváním vašeho souboru cookie.

Rozumím