Něco málo o počátcich veteránství nejen u nás z historického tisku.
V motoristické činnosti se začala v období po druhé světové válce objevovat nová „disciplína" — podniky s účastí historických vozidel. Samozřejmě, již v dřívějších letech se vyskytovali jednotlivci, kteří si s láskou udržovali nějakého veterána. Avšak teprve v posledních dvaceti letech počet těchto nadšenců tak stoupl, že mohli zakládat sekce při stávajících motoristických organizacích nebo se dokonce sdružovat ve vlastních spolcích a začít pořádat samostatné podniky. V dobré paměti návštěvníků kin je dosud film „Geneviève", jehož děj se odehrává v průběhu každoroční jízdy veteránů z Londýna do Brightonu. Hlavní „hrdinka" Geneviève je automobil Darracq ze začátku tohoto století a jejím (či jeho) partnerem Spyker z r. 1904. Počet organizovaných majitelů či dokonce sběratelů historických vozidel ve světě stále roste a přibývá i podniků, které pořádají.
Československo, které má ve výrobě automobilů velkou tradici, nezůstává v tomto oboru stranou, i když se v organizované činnosti tohoto odvětví z různých důvodů opozdilo. V současné době u nás agilně pracuje Klub historických vozidel při OV Svazarmu v Praze 2. S ním udržují kontakt i menší kluby mimopražské. Pokusíme se ve stručnosti načrtnout, jaké jsou a mají být cíle těchto klubů ať již u nás či v zahraničí.
O stará vozidla, zejména automobily, je dnes zájem v celém světě. Samozřejmě ne každé vozidlo se starším křestním listem je stejně žádoucí. Nerozhoduje jen ročník, ale především stav. Stav musí být naprosto perfektní po technické i vzhledové stránce. Výbava a příslušenství musejí být původní. Samozřejmě, že vůz těchto vlastností nelze dnes nikde objednat a koupit. Sežene-li šťastný Sběratel nějaký ten starý exemplář, bývá obvykle ve stavu značně zpustošeném, mnohdy i neúplném. Pro nadšence nastává pak období doslova mravenčí neúnavné práce, chce-li získaného veterána renovovat tak, aby s ním mohl na veřejnost. Patří ke sportovní cti udělat si maximum i zcela odborných prací na voze vlastní rukou, čímž je pochopitelně umocněno radost z úspěšně dokončeného díla. Tak lze i pochopit pýchu majitelů na své veterány a lásku, s jakou se jim věnují.
Milovníky historických vozidel bychom mohli snad rozdělit do dvou kategorií. Jedni se dostávají ke svému koníčku spíše ze sběratelské vášně, a mají tedy založením blízko k filatelistům, numismatikům a amatérským sběratelům vůbec. Do druhé kategorie patří lidé spíše ryze technického založení, kteří podléhají opojení z technické krásy dokonalého stroje. Zájem příslušníků druhé skupiny je náročnější a soustřeďuje se především na technicky nejdokonalejší výtvory určité éry. Největší pozornosti se mezi nimi těší vozy Bugatti. Ačkoli továrna Bugatti nevyrábí vozy již více než dvacet let, přesto existuje ve světě řada klubů této značky, z nichž některé vydávají i své časopisy.
Není jistě sporu o tom, že stará vozidla jsou cennými historickými dokumenty a jejich renovace a údržba představuje kus záslužné práce ve veřejném kulturním zájmu. Vychází-li záliba pro historická vozidla z motivů výše popsaných, lze ,ji bezpochyby označit za ušlechtilého koníčka, který poskytuje vhodnou formu aktivního odpočinku a přitom nepřímo nutí své stoupence k pronikání do technických tajů a fines různých řemesel.
Počet milovníků historických vozidel se stále rozšiřuje a nic nenasvědčuje tomu, že by šlo jen o přechodnou módu. Jisté je, že zde tak jako i u jiných činností nebo sportů musíme umět oddělovat zdravé jevy od negativních úkazů. Vyrábějí-li v Americe některé „podnikavé" firmy v malých sériích vozy starých ročníků, má jejich produkt pro poctivého nadšence hodnotu sice dokonalého vozu, ale přece jen plagiátu. Poctiví nadšenci se rovněž distancují od spekulantů, kteří hledí využít poptávky po starých vozech obchodně. (Filatelista není „kšeftař" se známkami a opačně.)
Stará vozidla nemají sloužit recesním účelům a komickým vystoupením s osobami v karnevalových historických převlecích. Tak jako výstavní síně muzea nejsou vhodným místem pro pořádání maškarního plesu, stejně tak automobilový veterán je pochybnou rekvizitou pro pouťové veselí. Muzejní exempláře slouží poučení. Stejnou funkci mohou a mají zastávat i historická vozidla. Proto i veřejné podniky, jichž se zúčastňují, musí mít svůj vlastní, speciální charakter. Mohou to být cílové jízdy, předváděcí jízdy, výstavy pro veřejnost a podobně. Nevhodné jsou však závody, i když nedostatečné informované publikum je často žádá. Závody jsou nevhodné nejen proto, že pro naprosto různorodý park vozidel nelze najít vyhovující kritéria, ale především proto, že vozidla se značně opotřebovávají a vystavují riziku poškození.
• Historické vozy se dnes neoficiálně rozdělují do tří kategorií:
1. veteran (veteran car, čti veteren kar) — vozy vyrobené před r. 1918;
2. vintage (vintage car, čti vintidž) — vozy vyrobené po r. 1918 do r. 1930 (ev. jen 1928);
3. classic — (čti klesik) — vozy vyrobené po roce 1930. V této kategorii jsou však uznávány jen vozy technicky nebo sportovně pozoruhodné (např. Bugatti, Hispano-Suiza, Jaguar, M. G. ap.).
VETERAN: Praga Grand z let 1912-1914, připraven pro Alpskou jízdu.
VINTAGE: Tatra 17, vodou chlazený řadový šestiválec, progresívní konstrukce, s páteřovým „nástavným" rámem. Je to typ z roku 1926,
CLASSIC: Škoda Popular Monte Carlo, dvousedadlový roadster z roku 1936.
Pro zájemce o činnost Klubu historických vozidel uveřejňujeme adresu: Klub historických vozidel při OV Svazarmu Praha 2, Trojická 20. Jeho členy jsou a mohou být nejen majitelé historických vozidel, ale všichni ti, kteří mají o tento druh činnosti zájem. Závěrem pak jednu prosbu za členy tohoto klubu. Pomozte zachránit před zničením stará vozidla, jejich součásti nebo příslušenství. Podáte-li informaci na adresu klubu, jeho členové rádi věci, pro vás možná bezcenné, odkoupí.
-ab-